Detail kreativce

Režisér Pavel Křemen se vrací do národně symbolicky významné budovy Národního divadla, které bylo hlavním dějištěm Anticharty a přivádí sem mnoho tehdejších aktérů. Spolu se zpěvačkou Evou Pilarovou, hudebníkem a textařem Františkem Ringo Čechem, výtvarníkem Theodorem Pištěkem, divadelníky Jiřím Suchým a Milanem Lasicou, publicistou Radkem Johnem, režisérkou Kristinou Vlachovou anebo herečkou Jiřinou Švorcovou. Svůj pohled na význam této události přinášejí i tehdejší vrcholní komunističtí funkcionáři Milouš Jakeš a Jan Fojtík. Historický kontext a souvislosti analyzují historici Petr Blažek a Jan Mervald, s odstupem událost interpretuje signatářka Charty 77 a přední publicistka Petruška Šustrová. Na základě překvapivých svědectví i nově objevených archivních materiálů film prohlubuje pohled na to, jak fungoval mechanismus loajality, který komunistický režim sestrojil pro svou podporu. Masivní propagandistická kampaň komunistického režimu proti signatářům prohlášení Charty na počátku roku 1977, ve kterém se dovolávali občanských práv, které se Československo v o rok předtím zavázalo v Helsinkách dodržovat, je dnes známá jako Anticharta. Ze strany režimu šlo o pozoruhodně rozsáhlou akci s využitím plejády sdělovacích prostředků a populárních umělců, kteří měli veřejně podpořit politiku KSČ a její tažení proti chartistům podpisem prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru." KSČ připravila dvě shromáždění, na kterých umělci před objektivy kamer v Národním divadle v Praze a o pár dnů později v Divadle hudby demonstrovali svoji loajalitu totalitní moci, kterou stvrdili podpisem. Umělci, kteří v ony dva dny na daných místech osobně nebyli, byli vyzýváni, aby svůj podpis dodatečně připojili pod prohlášení. Nakonec jich drtivá většina podepsala, nejenom herců, ale také architektů, výtvarníků, spisovatelů, režisérů. Řada umělců později svůj podpis různými způsoby relativizovala. Film se na základě osobních svědectví signatářů tzv. Anticharty snaží vystihnout parametry akce, díky kterým se režimu podařilo přimět tisíce kulturních osobností k tomuto symbolickému gestu.

Jako vrcholný představitel Komunistické strany Československa býval Milouš Jakeš nejmocnějším mužem republiky. V současnosti je devadesátníkem, který stále vyvolává silné reakce ve společnosti. Po stopách jeho života se vydal režisér P. Křemen... Ve filmu Milda má divák ojedinělou příležitost poznat nejen mentalitu a myšlení bývalého generálního tajemníka a nejmocnějšího muže tehdejšího Československa Milouše Jakeše, ale také nahlédnout do zákulisí nejvyšších pater komunistické politiky. Autorský dokument Pavla Křemena přináší sled situací, rozhovorů, konfliktů a konfrontací. Jakeš ale ze svého přesvědčení neustoupil ani o kousek, a ve filmu vystupuje jako ideologický fanatik, který ale zároveň působí jako přívětivý soused Milda. Z této kombinace pak vyplývá podoba politického zla s lidskou tváří.

Vznikl by bez Československa stát Izrael? Dokumentární film Pavla Křemena přibližuje málo známé okolnosti a souvislosti tuzemské vojenské pomoci Izraeli po druhé světové válce. Před sedmdesáti lety vznikl stát Izrael. Československo sehrálo v tomto procesu klíčovou roli. Nestává se často, aby se naše země stala aktérem velkých světových dějin. Dokumentární film Akce Hagana zkoumá spolu s historiky a izraelskými účastníky bojů o Izrael okolnosti této složité politické a vojenské operace. Je to také jeden z velkých příběhů židovského národa, a zároveň československé společnosti na pozadí pohasínající demokracie poválečných let a nastolení komunistické diktatury. Režisér Pavel Křemen se vypravil do Izraele, kde navštívil dosud žijící bývalé účastníky výcviku v Československu a vyslechl jejich příběhy. Podstatné souvislosti uvádějí historici zejména z Vojenského historického ústavu. Film přináší velké množství relevantních dobových archivních materiálů, ať už filmových či fotografických. Poválečné Československo pro židy bylo relativně bezpečnou zemí. Přes ČSR se snažili prchat z okolních východoevropských zemí, kde po válce propukl antisemitismus a pogromy na židy vracející se z koncentračních táborů. Jejich cílem byla Palestina, kde se schylovalo ke vzniku státu Izrael. Vláda ČSR, napříč politickým spektrem vznik židovského státu podporovala i po komunistickém puči v roce 1948. Když byl v květnu 1948 stát Izrael vyhlášen, ČSR jej rychle uznala a navázala s ním diplomatické styky. Arabové to ale vnímali jako loupež svého území a na Izrael zaútočili. Židé se potřebovali bránit, ale ve světě existovalo embargo na dodávky zbraní do židovského státu. Československo se přesto, jako jediná země na světě, rozhodlo Izraeli pomoci, poskytlo jim zbraně a výcvik. Byla tak spuštěna tajná akce s krycím názvem Důvěrné Izrael... Tisíce židovských mužů a žen na našem území v utajení podstoupily vojenský výcvik, příslušníci židovské armády Hagany. Byl vytvořen letecký most a dodávaly se zbraně, munice a letadla do Izraele. Za pomoc si ale režim nechal tvrdě zaplatit ve valutách. Jeho další motivací byla snaha nasměrovat Izrael směrem k socialismu. Tamní komunisté však ve volbách prohráli a Izrael se stal demokratickou zemí. Tím československá pomoc skončila, a z bývalého přítele se stal nepřítel. Československo začalo vyzbrojovat a cvičit Araby. Odehrálo se také období státního antisemitismu, židé byli opět pronásledováni, začaly politické procesy, a vrcholní politici židovského původu byli popraveni. Na popravištích pak skončila i řada lidí rozhodujících o operaci Důvěrné Izrael. Chladný vztah s Izraelem trval až do roku 1989. Teprve návštěva Václava Havla na jaře 1990 a navázání diplomatických vztahů pomohly obnovit dobré diplomatické styky obou zemí.

Byl Hotel Praha betonové monstrum a tajný kryt pro komunistické funkcionáře nebo na tehdejší poměry odvážná a kvalitní architektura? Mohl nejbohatší Čech Petr Kellner budovu bez slitování zbořit nebo ji měl český stát zachovat pro budoucí generace? Už dlouho nic tak nerozrušilo pražské intelektuály a zároveň nevyvolalo nadšení obyvatel Hanspaulky jako demolice monstrózního Hotelu Praha. Ohromná svým rozsahem, nebezpečná svým provedením a úžasná svojí rychlostí. Režiséru Pavlu Křemenovi se ve filmu Hotel Praha story podařilo shromáždil ty, kteří si hotel objednali, kteří jej vymysleli, ty, co v něm pracovali, i ty, kteří se jej rozhodli zbourat.

V dokumentárním filmu o herci Miloši Kopeckém mapuje režisér Pavel Křemen nelehkou životní cestu tohoto populárního a oblíbeného herce. Jeho dlouholetý boj s těžkou psychickou chorobou, která vážně komplikovala také jeho tvůrčí práci i svérázný vztah k ženám, partnerkám a milenkám. Snímek samotný rovněž ukazuje složitost Kopeckého povahy – jeho politické excesy a extrémy. Motivace toho, proč se opakovaně propůjčil k moderování lživých propagandistických pořadů o emigrantech. Jaké to mělo pro něj důsledky a jak plynule přešel, přesně podle vlastní povahy, do opačného extrému, aby vahou své autority vyzval veřejně tehdejší vládnoucí starce k odchodu. Miloš Kopecký je zde nahlížen jako oduševnělý inteligentní člověk, vynikající herec, který byl skutečným elegánem a bohémem. Při vzpomínání na tuto mimořádnou osobnost českého herectví vystoupí řada známých lidí, kteří byli dlouhodobě Kopeckého kolegy nebo přáteli, jako například Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, dr. Plzák, Jaromír Hanzlík, Miroslav Horníček, režisér Kachlík, jeho manželky, milenky, lékaři a další.

Boj za pravdu je dokumentem o boji slavného konstruktéra ing. Zemana, autora stovek budov, mostů a hal po celém světě proti nařčení, že špatným výpočtem zavinil smrt několika lidí při tragickém pádu střechy zimního stadionu. Byla vinníkem konstrikční chyba nebo únava materiálu? Ve filmu sledujeme dramatický boj ing Zemana za pravdu a očištění svého jména.

Životopisný dokumentární film o význámném českém konstruktérovi a architektovi Josefu Zemanovi, autorovi Ždákovského mostu a řady dalších staveb. Dokument ČR. Stavební inženýr, který stál např. za vznikem mnoha významných staveb jako např. Žďákovského mostu, více než stovky zimních stadionů, Nové scény ND nebo amfiteátru pro mši papeže při jeho návštěvě v Praze, by se v letošním roce dožil 100 let. Výraznou osobnost českého stavitelství zachytil v dokumentárním portrétu režisér P. Křemen

Jakým způsobem důstojníci Státní bezpečnosti vyhledávali a "lámali" budoucí agenty? Jak často se stávalo, že jim vytipovaný člověk odmítl podepsat tajnou spolupráci? Kolik si agenti za předávání požadovaných zpráv vydělávali a jak s odstupem času svoji práci hodnotí? Cítí dnes vinu někdejší důstojníci StB? Při hledání odpovědí na tyto otázky vyzpovídal režisér Pavel Křemen tři bývalé důstojníky Státní bezpečnosti a necelou desítku těch, kteří byli vedeni jako agenti či tajní spolupracovníci. Metody práce StB komentují historici Petr Blažek, Radek Schovánek a Jindřich Marek a psycholog Slavomil Hubálek. Jednou z klíčových postav dokumentu je režisérův kamarád Jaroslav Kolář, který poprvé v životě otevřeně a podrobně mluví o své práci pro Státní bezpečnost, o vztazích, které panovaly mezi ním a jeho řídícím orgánem, i o okolnostech, za jakých se stal v samém závěru roku 1989 spícím agentem.

Šikanování, ponižování, zatýkání. Tak v sedmdesátých letech platily nezávislé kapely za to, že chtěly hrát vlastní muziku. Autor projektu