Detail kreativce

Malý Jeník, jediný potomek rytíře Bořka (Karel Roden), se jednoho letního dne obléká do dětského brnění a utíká z domova v touze dosáhnout Svaté země. Samota, klopýtání přes kořeny a překonání strachu ze tmy se samy o sobě stávají vzrušujícím zážitkem; neznaje však směru cesty, brzy se ztrácí a archetypálně dětský element vyprávění s ním. Zoufalý otec se vydává po stopách zmizelého synka. Jako by mu ale osud nepřál, všude přichází pozdě a zastihne vždy jen svědky tvrdící, že chlapce viděli. Bořka postupně přemáhá beznaděj, zmatené vědomí se drolí a okolní krajina se stává krajinou jeho mysli. (CinemArt)

Komorní drama Zpráva o záchraně mrtvého je třetí celovečerní film režiséra, scenáristy a producenta Václava Kadrnky (nar. 1973). Stejně jako u předchozích titulů Osmdesát dopisů (2010) a Křižáček (2017) se jedná o introspektivní a umělecky svébytný počin, jenž upevňuje autorovu pozici esteticky vyhraněného solitéra. Kadrnka snímek zakládá na osobních zážitcích a zkušenostech a opět se dotýká tématu rodinných vztahů. – Matka se synem navštíví otce ležícího po mozkové mrtvici v kómatu na neurologickém oddělení. S nepříznivou prognózou se nechtějí smířit, a tak se vytrvale snaží s mužem komunikovat a přimět jeho bezvládné tělo různými způsoby k akci (hýbají mu s rukou, do dlaně vkládají tenisový míček, do sluchátek pouští hudbu). Muž napojený na přístroje však nereaguje... – Aktéři příběhu se pohybují výhradně v neosobním nemocničním prostředí: na pokoji JIP, v labyrintu chodeb a schodišť, u výtahů a v čekárnách. Silně prožívají vzniklou dramatickou situaci, kdy jde o zdraví a o život blízkého člověka. Poslední třetina se nese v metafyzickém duchu s prvky symboliky a spirituality a vrcholí pokorným smířením se s mužovým stavem. – Vypravěčská strohost se odráží v pomalém až meditativním tempu, chladné estetice a celkové odtažitosti. Postavy jsou strnulé, mlčenlivé, bez emocí či mimiky, vykonávají pomalé pohyby, okolí pozorují upřenými pohledy. Minimalistický styl do velké míry staví na práci francouzského kameramana Raphaëla O′Byrnea. Film je nasnímaný v neobvyklém vertikálním úzkém obrazovém formátu, jenž klade důraz na tváře herců a umocňuje vysoké nemocniční stropy, a v momentu dějové katarze se roztáhne na širokoúhlý. Typické jsou dlouhé záběry, pozvolné jízdy kamery či naopak statičnost. Tvůrci také pečlivě pracují se světlem, snímek měl i takzvaný „světelný scénář“. Opakují se či variují vizuální (procházející lékaři a sestry, zelené zástěny) a zvukové (klapot bot, pípání přístrojů) motivy, jež doléhají k postavám nepřirozeně ztlumené. Střídmě zaznívá hudební podkres Ivany a Vojtěcha Havlových, jenž byl nahrán před samotným natáčením. – Natáčení česko-slovenského díla s francouzskou účastí bez koprodukčního statutu, jež se odehrálo v nemocnicích v Olomouci, Kroměříži a Zlíně, začalo v břenu 2020 těsně před vypuknutím pandemie Covid-19. Štáb jej kvůli přijatým opatřením musel po několika dnech nakrátko přerušit. Titul měl stejně jako Křižáček premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu. Promítal se v Lucembursku či Španělsku, odnesl si ceny z Indie a Kolumbie. Obdobně jako Kadrnkovo předchozí dílo vyvolal rozporné reakce u diváků i odborné kritiky. – Film byl prezentován na koprodukčních trzích MIA Market Řím 2017, Sofia Meetings 2018, HAF Hong Kong 2018, European Work in Progress Kolín nad Rýnem 2020, HAF Work in Progress Hong Kong 2021. -cib-

Malý Jeník, jediný potomek rytíře Bořka (Karel Roden), se jednoho letního dne obléká do dětského brnění a utíká z domova v touze dosáhnout Svaté země. Samota, klopýtání přes kořeny a překonání strachu ze tmy se samy o sobě stávají vzrušujícím zážitkem; neznaje však směru cesty, brzy se ztrácí a archetypálně dětský element vyprávění s ním. Zoufalý otec se vydává po stopách zmizelého synka. Jako by mu ale osud nepřál, všude přichází pozdě a zastihne vždy jen svědky tvrdící, že chlapce viděli. Bořka postupně přemáhá beznaděj, zmatené vědomí se drolí a okolní krajina se stává krajinou jeho mysli. (CinemArt)

Komorní drama Zpráva o záchraně mrtvého je třetí celovečerní film režiséra, scenáristy a producenta Václava Kadrnky (nar. 1973). Stejně jako u předchozích titulů Osmdesát dopisů (2010) a Křižáček (2017) se jedná o introspektivní a umělecky svébytný počin, jenž upevňuje autorovu pozici esteticky vyhraněného solitéra. Kadrnka snímek zakládá na osobních zážitcích a zkušenostech a opět se dotýká tématu rodinných vztahů. – Matka se synem navštíví otce ležícího po mozkové mrtvici v kómatu na neurologickém oddělení. S nepříznivou prognózou se nechtějí smířit, a tak se vytrvale snaží s mužem komunikovat a přimět jeho bezvládné tělo různými způsoby k akci (hýbají mu s rukou, do dlaně vkládají tenisový míček, do sluchátek pouští hudbu). Muž napojený na přístroje však nereaguje... – Aktéři příběhu se pohybují výhradně v neosobním nemocničním prostředí: na pokoji JIP, v labyrintu chodeb a schodišť, u výtahů a v čekárnách. Silně prožívají vzniklou dramatickou situaci, kdy jde o zdraví a o život blízkého člověka. Poslední třetina se nese v metafyzickém duchu s prvky symboliky a spirituality a vrcholí pokorným smířením se s mužovým stavem. – Vypravěčská strohost se odráží v pomalém až meditativním tempu, chladné estetice a celkové odtažitosti. Postavy jsou strnulé, mlčenlivé, bez emocí či mimiky, vykonávají pomalé pohyby, okolí pozorují upřenými pohledy. Minimalistický styl do velké míry staví na práci francouzského kameramana Raphaëla O′Byrnea. Film je nasnímaný v neobvyklém vertikálním úzkém obrazovém formátu, jenž klade důraz na tváře herců a umocňuje vysoké nemocniční stropy, a v momentu dějové katarze se roztáhne na širokoúhlý. Typické jsou dlouhé záběry, pozvolné jízdy kamery či naopak statičnost. Tvůrci také pečlivě pracují se světlem, snímek měl i takzvaný „světelný scénář“. Opakují se či variují vizuální (procházející lékaři a sestry, zelené zástěny) a zvukové (klapot bot, pípání přístrojů) motivy, jež doléhají k postavám nepřirozeně ztlumené. Střídmě zaznívá hudební podkres Ivany a Vojtěcha Havlových, jenž byl nahrán před samotným natáčením. – Natáčení česko-slovenského díla s francouzskou účastí bez koprodukčního statutu, jež se odehrálo v nemocnicích v Olomouci, Kroměříži a Zlíně, začalo v břenu 2020 těsně před vypuknutím pandemie Covid-19. Štáb jej kvůli přijatým opatřením musel po několika dnech nakrátko přerušit. Titul měl stejně jako Křižáček premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu. Promítal se v Lucembursku či Španělsku, odnesl si ceny z Indie a Kolumbie. Obdobně jako Kadrnkovo předchozí dílo vyvolal rozporné reakce u diváků i odborné kritiky. – Film byl prezentován na koprodukčních trzích MIA Market Řím 2017, Sofia Meetings 2018, HAF Hong Kong 2018, European Work in Progress Kolín nad Rýnem 2020, HAF Work in Progress Hong Kong 2021. -cib-