Detail kreativce

EP

Audiovizuální počin spojující hudbu a projekci.

Telavivské centrální autobusové nádraží bývalo ještě nedávno největší na světě. Předimenzovaný prostor ale neslouží plně původnímu záměru – přivést sem zástupy lidí, kteří zmateni iluzivním designem interiéru podlehnou nákupní horečce. Z betonového monstra, které nepůjde ani snadno zbourat, se stala postupně schrána, zabydlovaná dočasně lidmi z okraje společnosti – uprchlíky, kriminálními živly, prostitutkami. Režisér snímku, stejně jako jeho hlavní hrdina, turistický průvodce Yonatan, se vyznávají v dokumentární ódě z fascinace jedním z divů světa zbytečnosti i mikrokosmem těch, kteří tu žijí.

Po dlhej ceste Európou sa kočovný herec tatko Mour vracia domov so svojou ženou mamou a ich synmi, jedenásťročným Eliasom a len ročným Bratom. Chcú sa konečne usadiť a viesť normálny život. Doma ich však nič a nikto nečaká. Privíta ich len samozvaná domobrana, ktorá nahradila políciu. Sú poslaní na útek, ktorý sa zmení na putovanie magickou a krutou krajinou obývanou neškodnými čudákmi a nebezpečnými ľudskými tlupami. Ich cesta sa pretína s ľudskými osudmi, ktoré odhaľujú vzájomné vzťahy medzi členmi utekajúcej rodiny. Otec, inokedy neschopný zvládnuť vlastný život, musí začať bojovať za svoje deti a rodinu. A tiež dovoliť svojmu synovi Eliášovi, aby sa stal dospelým, možno zrelším, než je on sám.

Co byste dělali, kdyby vám osud nadělil kromě radosti také celoživotní handicap? Členové The Tap Tap, kapely z Jedličkova ústavu složené ze studentů s postižením (nebo spíš „kriplů", jak by řekli oni sami), v tom mají jasno. Jedou naplno a užívají si každou minutu. Zpívají, hrají, milují, cestují, baví se. Všechny je zároveň spojuje láska k muzice a nadšení z koncertování v orchestru, který před více než dvaceti lety založil kapelník Šimon Ornest. The Tap Tap se pod jeho vedením vypracovali na úspěšné hudební těleso, které má za sebou řadu vydaných CD, desetitisíce fanoušků a stovky odehraných koncertů u nás i po celém světě, o čemž se většině ostatních kapel jen zdá. Hudební skupina The Tap Tap dokazuje, že s nadhledem, černým humorem a až nakažlivou energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd.

Laura již léta pracuje v továrně na výrobu figurín. Kvůli nemožnosti vlastního prožívání nahlíží do intimního života druhých a za navození iluze intimity platí mladým mužům. Tudorovi, herci, jenž si vydělává jako masér, se líbí žena, která odmítá jeho snahy o kontakt. Začne ji tedy pronásledovat a nachází jiné způsoby, jak se jí dotýkat, prostřednictvím věcí, míst, kterých se dotýkala ona. Laura jednoho dne mezi diváky interaktivní show Paula a Tudora pocítí jistou fascinaci. Postupně se stává tichým svědkem jejich životů i jejich osamělé touhy, která rezonuje s její vlastní zkušeností. V průběhu tohoto zrcadlení se zdi, jenž kolem sebe Laura tak pracně vystavěla, začínají hroutit pod návalem potlačených citů.

Rodinný příběh jednoho dne Jaroslava K. (Jaroslav Plesl) a jeho nejbližší rodiny. Jaroslav K. bojuje o svoje děti, a aby je získal od svojí krásné ženy Blanky (Jazmína Cigáneková), musí se vyrovnat nejen se svojí dominantní matkou Dorotou (Regina Rázlová), ale hlavně se musí poprat se svými nejtemnějšími stránkami a démony. Na jeho metaforické cestě, která je strukturovaná jako počítačová hra, bude muset obětovat víc než by kdokoliv z diváků předpokládal.

Telavivské centrální autobusové nádraží bývalo ještě nedávno největší na světě. Předimenzovaný prostor ale neslouží plně původnímu záměru – přivést sem zástupy lidí, kteří zmateni iluzivním designem interiéru podlehnou nákupní horečce. Z betonového monstra, které nepůjde ani snadno zbourat, se stala postupně schrána, zabydlovaná dočasně lidmi z okraje společnosti – uprchlíky, kriminálními živly, prostitutkami. Režisér snímku, stejně jako jeho hlavní hrdina, turistický průvodce Yonatan, se vyznávají v dokumentární ódě z fascinace jedním z divů světa zbytečnosti i mikrokosmem těch, kteří tu žijí.

Český vyšetřovatel Vladimír Dzuro v roce 1997 dopadl prvního válečného zločince konfliktu v bývalé Jugoslávii, postavil ho před Mezinárodní trestní tribunál a po nejistém přešlapování světového společenství tak uvedl celé „soukolí spravedlnosti" do pohybu. Vyšetřováním válečných zločinů strávil deset let svého života, během kterých systematicky odhaloval nejtemnější momenty války. Takové příběhy uvíznou hluboko v paměti a teď se za nimi Vladimír Dzuro po dvaceti pěti letech vrací. Přijíždí na nejdůležitější místa svého vyšetřování v Chorvatsku, Srbsku a Bosně a Hercegovině. Spolu s ním nasloucháme fragmentům dávných příběhů a potkáváme klíčové osoby a svědky z jeho případů. On odjel a oni zůstali. A v jejich hlasech nezní jen bolestná vzpomínka na traumata války, ale i rozčarování. Všichni jako by čekali od mezinárodního zásahu víc. Jak se dá žít s dávnými démony? Měla a má spravedlnost vnesená zvnějšku význam a smysl?