Detail kreativce

Po invazi sovětských vojsk do Prahy v roce 1968 hledá mladá začínající fotografka únik z československé normalizace a vydává se na divokou cestu světem, kterou dokumentuje na tisících subjektivních fotografií.

Je jim 19 let a žijí obyčejné životy teenagerů dospívajících v českém pohraničním maloměstě, kde všichni čtyři navštěvují stejnou školu. Film zachycuje Tea, Renatu, Aničku a Nikolu v situacích, kdy jejich středoškolskou bezstarostnost pomalu střídá úzkost z blížícího se vykročení do světa dospělých. Každý sám čelí důležité životní výzvě, na jejímž konci už nic nebude jako dřív. A nejde přitom jen o maturitu. Kdo z nich tváří v tvář nové zodpovědnosti obstojí, kdo z nich skutečně dospěje? Kamera je s postavami většinu času téměř srostlá a zblízka vtahuje diváka dovnitř do světa jednotlivých hrdinů. Dynamická střihová skladba podtrhuje roztěkanost a nesoustředěnost mladé generace. Nic jako dřív nabízí kinematograficky podmanivý pohled do života teenagerů, kteří musí dospět dřív, než by sami chtěli.

Zdá se to bizarní, ale dvacet let po rozpadu Sovětského svazu existuje stát, který se stále potýká s živým dědictvím komunismu. Stát, jehož existenci téměř nikdo neuznává. Stát o 500.000 obyvatelích různých národností, kteří mají tři až čtyři různé pasy, aby se z něj vůbec mohli dostat někam ven. Stát, kterému donedávna vládl prezident Smirnov v saku s ustřiženými rukávy. Do této podivuhodné, temné země se vydávají dva mladí čeští dokumentaristé, aby zde natočili poetický příběh o člověku, jeho vztahu ke svobodě a také o jeho touze uniknout modernímu světu do ideálního univerza, v němž se o něj stát skutečně postará.

Videodeník režisérky z jejího pobytu na polské antarktické stanici, kde v roce 2017 natáčela film FREM (2019), jehož hlavní postavou byla umělá neuronová síť. Během pobytu vede autorka chatové konverzace s umělou inteligencí, které se dotýkají povahy filmu, umění a smyslu života a odhalují způsob myšlení oproštěný o lidskost a emocionalitu, nutící k hluboké introspekci. Záběry z každodenní rutiny na stanici kontrastují s lyrickými scénami člověkem neposkvrněné antarktické přírody, jež autorka doplňuje svými komentáři a myšlenkami, vyprovokovanými osamělostí ledem pokryté krajiny.

Film z budúcnosti, ktorá ešte neexistuje. Režisérka Viera Čákanyová vedie vo filme Poznámky z Eremocénu fiktívny dialóg so svojím budúcim virtuálnym ja, zvedavo a kriticky skúmajúc potenciál technológie „blockchain” a umelej inteligencie. Môžu priniesť riešenia zložitých globálnych problémov, ako klimatické zmeny či kríza zastupiteľskej demokracie? Audiovizuálna pohľadnica, ktorú autorka posiela do budúcnosti kombinuje denníkové záznamy na filmovú surovinu a obrazy z 3D skenera, čím zdôrazňuje napätie medzi analógovou a digitálnou budúcnosťou ľudstva

Po invazi sovětských vojsk do Prahy v roce 1968 hledá mladá začínající fotografka únik z československé normalizace a vydává se na divokou cestu světem, kterou dokumentuje na tisících subjektivních fotografií.

Zdá se to bizarní, ale dvacet let po rozpadu Sovětského svazu existuje stát, který se stále potýká s živým dědictvím komunismu. Stát, jehož existenci téměř nikdo neuznává. Stát o 500.000 obyvatelích různých národností, kteří mají tři až čtyři různé pasy, aby se z něj vůbec mohli dostat někam ven. Stát, kterému donedávna vládl prezident Smirnov v saku s ustřiženými rukávy. Do této podivuhodné, temné země se vydávají dva mladí čeští dokumentaristé, aby zde natočili poetický příběh o člověku, jeho vztahu ke svobodě a také o jeho touze uniknout modernímu světu do ideálního univerza, v němž se o něj stát skutečně postará.

Po invazi sovětských vojsk do Prahy v roce 1968 hledá mladá začínající fotografka únik z československé normalizace a vydává se na divokou cestu světem, kterou dokumentuje na tisících subjektivních fotografií.

Je jim 19 let a žijí obyčejné životy teenagerů dospívajících v českém pohraničním maloměstě, kde všichni čtyři navštěvují stejnou školu. Film zachycuje Tea, Renatu, Aničku a Nikolu v situacích, kdy jejich středoškolskou bezstarostnost pomalu střídá úzkost z blížícího se vykročení do světa dospělých. Každý sám čelí důležité životní výzvě, na jejímž konci už nic nebude jako dřív. A nejde přitom jen o maturitu. Kdo z nich tváří v tvář nové zodpovědnosti obstojí, kdo z nich skutečně dospěje? Kamera je s postavami většinu času téměř srostlá a zblízka vtahuje diváka dovnitř do světa jednotlivých hrdinů. Dynamická střihová skladba podtrhuje roztěkanost a nesoustředěnost mladé generace. Nic jako dřív nabízí kinematograficky podmanivý pohled do života teenagerů, kteří musí dospět dřív, než by sami chtěli.

Je jim 19 let a žijí obyčejné životy teenagerů dospívajících v českém pohraničním maloměstě, kde všichni čtyři navštěvují stejnou školu. Film zachycuje Tea, Renatu, Aničku a Nikolu v situacích, kdy jejich středoškolskou bezstarostnost pomalu střídá úzkost z blížícího se vykročení do světa dospělých. Každý sám čelí důležité životní výzvě, na jejímž konci už nic nebude jako dřív. A nejde přitom jen o maturitu. Kdo z nich tváří v tvář nové zodpovědnosti obstojí, kdo z nich skutečně dospěje? Kamera je s postavami většinu času téměř srostlá a zblízka vtahuje diváka dovnitř do světa jednotlivých hrdinů. Dynamická střihová skladba podtrhuje roztěkanost a nesoustředěnost mladé generace. Nic jako dřív nabízí kinematograficky podmanivý pohled do života teenagerů, kteří musí dospět dřív, než by sami chtěli.

Zdá se to bizarní, ale dvacet let po rozpadu Sovětského svazu existuje stát, který se stále potýká s živým dědictvím komunismu. Stát, jehož existenci téměř nikdo neuznává. Stát o 500.000 obyvatelích různých národností, kteří mají tři až čtyři různé pasy, aby se z něj vůbec mohli dostat někam ven. Stát, kterému donedávna vládl prezident Smirnov v saku s ustřiženými rukávy. Do této podivuhodné, temné země se vydávají dva mladí čeští dokumentaristé, aby zde natočili poetický příběh o člověku, jeho vztahu ke svobodě a také o jeho touze uniknout modernímu světu do ideálního univerza, v němž se o něj stát skutečně postará.